Mám doma fenka 🐾

Mauria,

tenhle článek bude o tom, jak jsem si pořídila mého malého fenečka. Tady je! OuO

 Samozřejmě to není doopravdický fenek, ale to jste asi všichni poznali. Je to čivaváček, ale protože jako feneček vypadá, pojmenovala jsem ho Ekari. To jméno mi poradila Katie, protože moc dobře zná mé fenečkovské OCéčko, které se jmenuje stejně. ~ ♥

Ekari se narodil 7. 3. 2017, jeho pravé jméno je Sensei Sugar a pochází z chovatelské stanice Tres Zapotes, kterou vřele doporučuji. Ale jak jsem k němu vlastně přišla??  Nu... nebylo to ze začátku vůbec jednoduché a právě o tom vám chci povědět.

Od té doby, co studuji vysokou školu, se spousta věcí změnila. Je to hrozně náročné na psychiku a já byla sama v cizím městě. Né, že bych tam neměla přátele, pár dobrých jsem skutečně našla, ale neměli jsme moc čas se mimo školu scházet. A tak jsem mnohdy skončila sama na pokoji s tabletem v tlapce a malovala si. Samozřejmě, mohla jsem se přidat k nějaké skupince a jít s nimi večer do města, mě ale nebaví toulat se nocí s flaškou v ruce a vymetat bary. To jsem raději sama a tvořím.

Jediný problém byl v tom, že já, ačkoliv jsem na samotu byla zvyklá, jsem se tehdy nikdy necítila více osamělejší.

A ačkoliv na mě doma čekal můj Šedíčko, byl se mnou na skypu, kdykoliv mohl, a zkrátka byl pro mě za všech okolností... stejně jsem se cítila sama.

Pokud to nevíte, mám jednoho malého bílého myšáčka. Jmenuje se Ikaros a je to veliké zlatíčko. Původní plán byl, že budeme jezdit na vysokou spolu. Jednou jsem si ho na koleje přinesla, ale cesta tam mu nedělala moc dobře a rozhodla jsem se, že ho raději budu nechávat doma, protože pro něj je to o mnoho lepší, než se mnou cestovat do zimy. Moje radost z toho, že se mnou byl, mi byla k ničemu, když jsem věděla, že se necítí moc dobře. Má rád svůj klid a navíc – trpělivě na mě každý týden čekal.

Jednoho rána jsem ležela u svého lvíčka v posteli a probudila se dříve, než on. Podívala jsem se na internet, přesněji na instagram, a uviděla štěně pomeraniana. Jsou to velmi hezcí a roztomilí psi, okamžitě se mi zalíbili. A právě tehdy mi problesklo hlavou: "Co kdybych si pořídila štěňátko?"

A ta myšlenka byla tak silná, že jsem po nějakém drobkovi skutečně začala pátrat. Pomeraniani byli sice hezcí, ale stáli hrozně moc a pokud ne, určitě by mi z toho malého nakonec nevyrostl pomeranian, ale nějaká vykřížená doga.

Musela jsem se o tom trochu rozmyslet. Budu na kolejích, tam si přece nemůžu pořídit dalmatina... musím mít něco malého, co by se dalo všude nosit s sebou, co by nevyžadovalo moc místa. A tak jsem dospěla k čivavě.

Lvužel, i tady jsem hned nepochodila a kdybych nepoužila rozum, už bych tu měla štěňátko čehosi, které nemá s čivavou nic společného. Neříkám, že psi bez PP jsou něco méně, ale pokud chcete mít jistotu, tak je průkaz původu nejlepší cestou. 

Ale přece jen se na mě zanedlouho na to usmálo štěstí a já jednoho dne, kdy už jsem úplně přestala doufat, spatřila tu nejroztomilejší malou trubičku na světě. Samozřejmě jsem okamžitě napsala majitelům a ti mi obratem odpovídali. Posílali mi jednu fotku za druhou, dokonce i rodičů a to je moc důležité. Se vším mi radili už od začátku. Hodně jsem to potřebovala, protože já sama nikdy tak malého pejska neměla a chtěla jsem, aby se mu dostalo té nejlepší péče.

Brzy jsem se na něj také mohla konečně podívat a řeknu vám, bylo to něco!

 Když mi ho poprvé dali do ruky, ani jsem nevěděla, že něco držím. Neuvěřitelné. V té chvíli jsem si nedokázala představit, že budu něco takového vlastnit. Ale domů jsem odjížděla s nádherným pocitem a vírou v to, že si pro svého nového mazlíčka brzy pojedu. Nejprve jsem ale musela vše zařídit. Nakoupila jsem ohrádku, ve které byl zvyklý být, podložky, mističky, pelíšky... zkrátka všechno možné a dvakrát levná záležitost to nebyla, protože takový papírový pejsek samozřejmě něco stojí.
A tak jsem ušetřené penízky na prázdniny vložila do mého psího kamaráda. A vůbec mi to nevadilo.

A tááák nastal den, kdy jsem si mohla pro mého fenečka dojet. Ekari byl nesmírně šikovný, i když se hodně bál, víc než jeho sourozenci, jak mi bylo řečeno, ale v tomhle mi právě připomínal mě. Byl to také takový blízající trubička, který si vše musel nejprve zkusit, než začal věřit.

První dny doma nebyly lehké, protože malý nechtěl vůbec nic jíst. Kručelo mu v bříšku třeba celý den a on nebyl schopný se sám nahamat. Musela jsem ho krmit vařeným masíčkem a to ještě dlouho potom. Čivavi prý obecně nejsou moc dobří jedlíci, ale považuji za úspěch, že ten můj už dokáže sám spapat hodně granulek, když mu je dám. Dnes si dokonce vzal sám z mističky, takže věřím, že ta jeho nejedlíkovost bylo jen delší zvykání na nový domov.

Ekari mi začal brzy důvěřovat a nechtěl se ode mě hnout na tlap. A takový je do teď. Chodí za mnou jako ocásek. Je to moje všude a všechno blízací příšerka ublízaná, můj čumáček, moje radost. A přesně tohle jsem hledala. Splnil svou úlohu dokonale, protože mě zbavil mého vnitřního smutku a stresu ze všeho, čeho jsem se bála. Protože, jak můžete být negativní, když se na vás kouká tak malý drobeček a vesele vrtí ocáskem??

Ano, je to ohromná starost. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila chodit tak, abych ho málem nezašlápla. Když chci kreslit a pejsek chce ven, má můj Ekari samozřejmě přednost. Když bych chtěla ještě spát a Ekari už na mě ze svého pelíšku kouká,vzbudím se a vezmu si ho k sobě, hrajeme si, blížeme se...

A nevadí mi to. Ani trošku. Ten čas, co mi Eký 'bere' mi bohatě vrací svou láskou, svým trubkovatým chováním, svýma božskýma očíčkama, svou roztomilostí, svým vším. Děláme spolu všechno. Můžu s ním lítat venku, hrozně rychle utíká, přestože má malinké tlapičky. Rádi spolu lenošíme na dece. c:

A ačkoliv jsem si nikdy nemyslela, že to řeknu... život s čivavou je doopravdy lepší. A hlavně s tou mojí. ~ ♥ 

Ekari je hrozně hodný pejsek, který mě bezmezně miluje a stejně tak i moje nejbližší. Vůbec nechápu ti lidi, kteří mi tvrdili, jak jsou čivavy hrozně zlé na ostatní a hodné jen na svého majitele. Ekari se sice u každého nového klepe, ale rozhodně na něj nevrčí. Pes se chová tak, jak si ho vychováme my sami.

Musím se přiznat, že neustále čekám na to, kdy začne wrnět, jak jsem zvyklá na čičiny. :'D Ale psí věrnost a oddanost je něco tak úžasného. Když ho nechám doma samotného, stejně mě večer přivítá zrovna tak, jako bych ho tam nechala pouhých pět minut.

Vzpomínám si, jak moc jsem se bála toho, že se u mě nebude mít dobře. Chtěla jsem vše vědět a tak jsem se ptala každého, kdo o psech něco věděl. Teď ale vím, že je se mnou Ekari moc šťastný, protože mu stačí jednoduchá věc – že je se mnou. ♥

A co vy a vaši pejsci? Také jsou to blízačky jako ten můj? :D 🐾