středa 18. října 2017

Vent meow ~

Mauria,
víte, jak existuje vent art, kdy ze sebe vykreslíte vše, co vás sužuje? Já obvykle vent arty nedělám a pokud ano, jsem doopravdy ztrápená. Teď se tolik netrápím, jen občas špatně přemýšlím. Poslední dobou přemýšlím špatně často...

Víte, říkám si, jak je možné, že někdo, jako já, je milován nebo obklopován skvělými přáteli, kteří jsou třeba schopni trvdit, že jsem jedna z těch nejhodnějších bytostí na světě. Já se necítím být hodná, necítím se být něčím výjimečná, nevím, proč má někdo potřebu se mnou kamarádit, chtít se mnou být, vážit si mě.

Přemýšlela jsem, co mě vede k mým temným myšlenkám. Snad jsou to vzpomínky, zlé střípky minulosti, nebo fakt, že se každou chvílí můžu rozpadnout na kousky a nevím, zda má cenu si vlastně něco plánovat. Snažím se být na všechny milá, usmívat se, stihnout toho za den co nejvíc... ale ne vždy to jde a já se tak nerada přetařuji... Jak říká jedno ciArské přísloví, ne všechny dny jsou barevné. A tak se alespoň snažím trochu smát, ale když vás uvnitř něco trápí, jen těžko to skryjete za nepravým úsměvem, byť se snažíte, aby byl co nejvíce věrohodný.

V takové dny, kdy špatně přemýšlím, se snažím vyhýbat sociálním médiím, odepisuju co nejméně a jen pokud musím, protože nechci svou špatnou náladu přenést na ostatní. Mnozí své deprese zveřejňují všude... snad se jimi i chlubí, ale já nechci, aby kdokoliv věděl, že se cítím mizerně. Mnozí by si mohli vyčítat, že je to jejich chyba. Pokud je mi zle, raději zalezu někam hluboko do pomyslného doupátka a nevylézám, dokud mi není zase dobře. Další věc je to, že je doopravdy těžké smysluplně vysvětlit, co mě trápí...

Většinu dní jsem ale veselým stvořením, co blbne po světě a mňouká radosti do všech stran. A pak se někdy připomene něco zlého a já se pomalu nechám stáhnout do hlubin toho trápícího nekonečna. Ani nevím proč. Snad se snažím najít v tom všem svou vlastní chybu a pooučit se z ní... ale mnohdy, mnohdy nenacházím vůbec nic. A tak mi nezbývá o mnoho více než zavřít oči a doufat, že se zítra zase probudím jako to veselé zlaté lví koťátko.

2 komentáře:

  1. Úplně vím, jak se cítíš. Jen snad, že jsem v kolektivu spíše tím introvertem, co (ačkoliv sám nechce) baví svými chybami ostatní. Pak se jeden může divit, že na jednu stranu bych na sraz Příběhu jela ráda, ale na druhou ani tak ne.
    Ty jsi ale skvělá a hodná bytost. O tom ani nemusíš pochybovat. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem spíše introvert, raději jsem zalezlá někde doma a tvořím si, ve vlastním světě, svobodná, sama pro sebe. Dokážu být dobrým společníkem až tehdy, když si najdu k daným osobám důvěru. Trvá to dlouho.
      To chápu. Také mám občas takové pocity, že se na sraz hrozně těším, ale na druhou stranu bych se třeba nejraději někam uklidila jen se Zero a s jejím bráškou, protože je už dobře znám a ostatní tolik ne, takže Ti v tomhle rozumím. :)
      O tom právě pochybuji... *povzdechnu si*

      Vymazat