Buďme hodní

... nebo alespoň lepší.

Páni, to už bude téměř rok, co jsem se tu neobjevila! Čas filosofovat. :'D
Našla jsem tu rozepsaný článek z doby před pár měsíci, kdy jsem zjevně byla hodně smutná kvůli jedné věci... po přečtení, s odstupem času, mne to zaujalo a rozhodla jsem se svou myšlenku přivést na svět a trochu jí rozvést...

"Je to už dávno, co jsem na blog napsala poslední příspěvek. Blogování mě vždy neuvěřitelně bavilo, hlavně, když jsem byla mladší. Teď už tu nemám tolik blogových kamarádů jako kdysi. Chybí mi to. Nicméně, blog jsem vždy brala spíše jako jednoho z důvěrných přátel, kterému můžu decentně vymňoukat všechny moje starosti, ale i otevřeně sdělovat radosti.

Nemám tušení, proč mi trvalo tak dlouho napsat další článek. Asi to bude tím, že jsem si říkala: To stejně nikoho nezajímá, nikdo to nebude číst. A snad jsem měla i pravdu. :D Jde o to, že mi psaní, ať už jen takhle obecně, pomáhá pozvednout mou náladu. Zřejmě jsem na blog nepsala také proto, že jsem po celou dobu, až na pár výjimek, byla doopravdy šťastná. No... abych to zkrátila, tento týden se stalo něco, co mě překvapilo, zaskočilo a hlavně ublížilo. Přesvědčilo mě to o tom, jak dokážou být lidé závistiví, sobečtí a zlí. Nechápu proč, ale asi to má už naše rasa v povaze.

Nevím, jak mám v tomhle článku pokračovat. Za žádnou cenu sem nechci psát, co se mi stalo, protože mi s tím stejně nemá kdo pomoci. Až na jednoho člověka. Ale ani tak není jisté, že na něco přijdeme... Ale víte co? Já věřím. Ať už to dopadne jakkoliv, věřím, že tu je jistý druh karmy, a že když činíte zlo jiným, pro vlastní potěšení, že se vám to jednou vrátí, zcela jistě. Proto se sama snažím být na všechny hodná, každému nápomocná, vždy pro každého. Věděla jsem to sice už dávno, ale vždy na to zapomenu, lvužel je to tak... někteří lidé zkrátka... jak to říct slušně?... nepřemýšlí tak, jak by měli. A o tom tu chci asi dál psát. Upřímně doopravdy nechápu, proč si někdo dává tu práci s tím, aby ostatním ničil život.

Ne, mně se nestalo ani nic tak hrozného, jak byste možná čekali... jen mě to doopravdy naštvalo, rozesmutnilo a hlavně zklamalo. Koho by to také nezklamalo, když zrada přijde z přátelství. Zcela bezdůvodně. V dnešní době platí spíš, že kdo je hodný, je i hloupý, protože svět je zlý a lidé s ním. Nevěřím, že by to byla pravda. Svět není zlý, lidé v něm jsou. Přála bych si žít ve světě plném pochopení, lásky a respektu..."

Zním teď moc jako sluníčkář? Nejspíše ano. A víte proč? Protože v dnešní době je každý, kdo je jen trochu sluníčko, špatný, protože většina lidí špatných doopravdy je. Mnohdy to o sobě ani nevědí, nebo prostě necítí potřebu toho jejich superega být lepší, možná ho vůbec nemají... Tak proč to tedy píšu? Asi kvůli přání. Asi proto, že si přeji lepší svět, lepší lidi v něm. Buďme lepší... Probuďme se. Nenechme se strhnout tím zlem jen proto, že je to pohodlnější a že to tak dělají všichni. Buďme hodní, po svém. Snažme se trochu. A teď už bez prosím... protože tohle si přát nelze bez uvědomnění druhých.

Tímto zakončím svůj filosofický článek, který dost možná neměl ani hlavu nebo patu. Ale cítila jsem potřebu toto někam napsat. Tak je to tu.